Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro fanoušky metalové moderny, které trochu zarmoutila poslední deska ANIMALS AS LEADERS tu je nový počin australského klučiny, který si říká PLINI. Všechno, co mi chybělo u poslední desky bandy kolem Tosina Abasiho, je tady k nalezení. Aranžérská citlivost a atmosféra pak nejvíce. Jeho jazz-fusion koketující s djentem a metalem si i přes instrumentální složitosti uchovává relaxačního ducha. Nemám pocit, že jde o suchou a chladnou přehlídku technicky obdařených hudebníků, jeho hudba nese emoce, je v ní cosi niterného.
Ambientní a artrockové prvky dodávají debutové desce punc decentnosti a přístupnosti. Při tom všem stíhá košatě měnit herní styly a polohy od jemných mlhavých ploch, přes heroická sóla až po riffující metalové rozbušky. A to nejen on, ale i jeho spoluhráči Troy Wright a Simon Grove.
Pokud bych měl z minulého roku vypíchnout jednu progresivně orientovanou desku, bude to tato. Dá se bez nadsázky říci, že PLINI hned svojí první nahrávkou přebírá štafetu a vede peloton na poli kapel, které hledají v progresivní tvrdé hudbě a je to v současně době on, kdo definuje trendy, jež budou v následujících létech kopírovat zástupy jeho ještě mladších nohsledů. A přeji mu to. Dělá to totiž moc dobře!
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.